Johann von Leers · Hakenkreuzbanner, 13. 1. 1945 · Recenze / Review / Rezension

Das Heldische in Japan

Historický pramen. Přepisy a překlady dodal správce archivu; část překladů vznikla pomocí DeepL. Text zachovává dobovou válečnou, nacionalistickou a rasovou rétoriku. Dodané přepisy obsahují nevyřešené chyby OCR a překlady vyžadují redakční kontrolu. Názory autora článku nejsou automaticky výroky Kitajamy. Původní dodaný soubor je zachován ke stažení.

Hrdinství v Japonsku/ Z japonských knih, Rychlé úspěchy Japonců v Číně, každodenní oběti letadel kamikadze, která se snášela na severoamerické válečné lodě a transporty s nákladem bomb, výskyt takzvaných jednotek kaoru, výsadkářů, kteří se náhle objevili na severoamerických letištích na Filipínách, nacpaní výbušninami, a v některých případech se odpálili s nepřátelskými letadly - všechny tyto jevy začínaly Severoameričany velmi zneklidňovat. To, co do té doby zdůrazňovalo jen několik pozorných amerických pozorovatelů, se stávalo děsivým poznáním stále větších vrstev Američanů: bojovali proti protivníkovi, který „překročil práh mezi životem a smrtí“ daleko za hranicí běžné statečnosti a z tohoto vnitřního postoje předváděl výkony, které byly pro severoamerické cítění nepochopitelné. Je to skutečný „hrdinský étos“, který tam bojuje po našem boku. Proto uvítáme, že se jeden z nejvytříbenějších japonských mozků, profesor Dr. Junyu Kitayama, pokusil ve své nové knize „Heroický étosHrdinství v Japonsku“ vyložit podstatu tohoto japonského hrdinství. V japonských dějinách jej vidí jednou: „Politické dějiny Japonska jsou bohaté na válečné hrdiny.“ Váleční hrdinové jsou podle něj v Japonsku velmi důležití. Jsou to velcí vojevůdci, dobyvatelé. Bojovníci za říši a váleční rytíři. Jejich charakteristikou je nadlidská statečnost, vysoké politické ideály, velké bojové schopnosti, odhodlání a otevřenost charakteru. Vedle nich stojí hrdinové duchovního boje: náboženští zakladatelé, umělci, vědci a literáti, jejichž jména jako historických nositelů japonských kultů zůstávají navždy spojena s duchovním vývojem Japonska. Jednali způsobem, který je vlastní všem hrdinům, a s oddaností a silou vůle s ním spojenou je 'žádná moc na světě, ani bohatství, ani pocty, nemohla přesvědčit, aby se svého projektu vzdali', jak kdysi řekl jeden čínský filozof, protože by to pro ně znamenalo ponížení.“ Často se říká, že jeden z kořenů japonské statečnosti tkví v prastaré víře v bohy, v šintoismu: „Příroda je krásná, dobrá, protože je pomíjivá. Osud hrdiny je velký a krásný, protože je tragický. Tento symbolický příměr přírody a hrdinova života je jasně vyjádřen v jedné básni: „Když se mě zeptáš, co je japonský duch, odpověď zní: je jako horská třešeň, která voní v ranním slunci!“. Čistý, růžový, ušlechtilý a půvabný třešňový květ, vonící v čerstvém jarním slunci, je symbolem japonského hrdinského ducha, „právě proto, že je tak pomíjivý. Sláva a čest nejsou jen pro sebe. Kitajama cituje starou rytířskou knihu z 15. století: „Čest i bohatství jsou touhy každého člověka, ale bohatství je jen pro jeden život, čest je pro všechna pokolení. Když rytíř položí svůj život na bitevním poli, činí tak jen proto, že myslí na čest. Ti, kdo se neumějí stydět za odvrženou čest, mi připadají, jako by pro ně byly hmotné poklady důležitější než život.“ Příroda sama je čistá a velká, a takový by měl být i člověk.“ Naše jediná cesta bohů má nebe a zemi za svaté písmo, slunce a měsíc jsou jejími svědky. To je nejčistší a nejhlubší myšlenka, prostá námitek.“ Být zcela zajedno s velkým světem přírody je síla. „Když se slunce a měsíc nesou jako prapory, hromy a blesky se používají jako zbraně, tisíce nepřátel musí natahovat hlavy a čekat na meče,“ říká staré rytířské rčení. A opět: „Smrt je stejně důležitá jako život a obojí vnitřně určuje mravní hodnotu, kterou je třeba střežit.“ A starý básník Šoin napsal: „Teď umírám za vlast, svou smrtí nezradím ani císaře, ani Eilterna. Nebe a země jsou záležitostí věčnosti. Všechno je osvíceno tváří v tvář bohům.“ Kitajama shrnuje povahu starého japonského rytíře, podle něhož je modelován duch dnešního vojáka: „Neústupnost, obětavost a ochota zemřít, to jsou jeho vlastnosti. Smrt je moc, ale sebevražda pro rytířský ideál je mocí nad mocí smrti a rozvíjí její magickou sílu nad životem.“ Málokdo si uvědomuje, že nejen šintoismus významně přispěl k vnitřnímu posílení hrdinského vojenství v Japonsku. Takzvaná zenová škola, škola rozjímání, učila buddhismus jako hrdinské dobývání světa, stejně jako to měl starý generál Uesugi Kenšin napsáno na svém hradě na hoře Kasuga: „Při boji vždy vezmi nepřítele do ruky, pak nebudeš nikdy zraněn. Když budeš bojovat, abys zemřel, zůstaneš naživu. Pokud však půjdeš do boje s touhou žít, smrt si tě vezme. Opustíš-li svůj domov s myšlenkou, že se nevrátíš, pak se domů zase vrátíš. Pokud však budete myslet na návrat, nebudete se moci vrátit.“ Všichni, kdo se vrátili, se museli vrátit do svého domova. V Japonsku je meč jedním ze tří velkých národních pokladů. Existuje celá řada literatury o meči a my můžeme poděkovat Kitajamovi, že nám umožnil nahlédnout do tohoto světa, který je v Evropě málo známý. Žádný Japonec nepovažuje meč za „vražednou zbraň“, ve staré rytířské knize „Tajné poklady mečů“ od Ovura Kaboku se píše: „Meč nejen zabíjí lidi, ale dokáže porazit i démonické síly.“ V knize se píše, že meč je „vražedná zbraň“. Kování starých mečů zdokonalovali mistři, kteří ho učili jako posvátnou platnou knihu, „Úvod do kování“ od Hašimota Nobutsugua, meč bojovníka by měl být kovaný: „Kování začíná tělem. Nejen oheň a voda, ale všechny nástroje musí být očištěny aktem zasvěcení; nesmí do nich vniknout nic špinavého, i kdyby to bylo jen z nedbalosti. Posvátné slaměné provazy (které slouží jako zábrana proti zlým silám) se zavěšují před dílnu. Všem (kromě těch, kteří pracují na meči) musí být vstup zakázán. Na duchně nesmí viset žádný temný stín. Postoj kováře musí připomínat vysokou nebeskou klenbu. I když se dostaneš ke starým (cenným) mečům, nesmíš se o ně opírat. Objeví-li se byť jen sebemenší vlastní myšlenka, pak se umění stává šperkem. Proto nesmíš nic nosit v srdci. Jsi-li nějak jednostranně zaměřen, pak je nevyhnutelné, že dílo zůstane nedokonalé.“ Základem japonské statečnosti je síla plynoucí z vnitřního uvědomění. Odtud se odvíjejí některé rysy, které jsou v japonském válečnictví zřetelné. Starý mistr šermu Vasudate Masahiro ve svém „Úvodu do základů umění zbraně“ popisuje vnitřní jistotu, které protivník může jen málo čelit: „Při tréninku cesty zbraně se člověk začne pohybovat teprve tehdy, když aktivita protivníka dosáhne krajní meze. Pokud během boje zůstáváte maximálně klidní, neměníte výraz tváře ani nevěnujete pozornost protivníkovi“, pak je váš protivník pasivním nepřítelem s vynikajícími schopnostmi, kterému je obtížné čelit. Naproti tomu aktivní nepřítel nejprve projevuje výraz tváře tak energicky, jako by mohl rozbít kámen. Za druhé zaujímá rozzlobený postoj. Za třetí, hledí protivníkovi do tváře s očima dokořán, za čtvrté, udeří plnou silou a hlasitým hlasem a za páté, jeho pohyby jsou surové a divoké. Takovému nepříteli se říká aktivní nepřítel, jehož mysl je nehybná, a který je proto slabým protivníkem.“ Zachování velkého vnitřního klidu a vyrovnanosti tváří v tvář takovému hlučnému útočníkovi je předpokladem vítězství. „Ten, kdo vstoupí do fáze smrtelné dychtivosti na bitevním poli, zůstává naživu, aniž by chtěl žít.“ To je skutečně jádro japonské statečnosti. Kitajama to formuluje velmi jemně: „Zahrnutím smrti do života získává život zcela jinou tvář a váhu. Dává vám nový způsob života, tj. zacházení se životem. Dochází k úplnému obratu: místo aby člověk viděl smrt ze života, vidí život ze smrti. Člověk již není nositelem života, ale smrti, takže stojí nad životem a může svobodně, nerušeně a odvážně zvládat vše, co se v životě děje. Proto je pro japonského hrdinského ducha rozhodující, aby našel správné místo pro smrt“. Je to nanejvýš svérázná kniha, kterou by si mělo přečíst mnoho Němců, napsaná srdcem soudruha a z duše, která je nám mnohem bližší, tisíckrát bližší než všechny ty prázdné řeči „demokracií“ o penězovodech, sobectví a masové popularitě, které se k nám ozývají od nepřítele. Je to opravdu jako hluboký pocit osudu, že tuto obtížnou cestu války procházíme společně s Japonskem - stane se zároveň cestou k našemu vlastnímu nejlepšímu, cestou poháněnou k nejvyšším hodnotám naší vlastní duše. Prof. Dr. Johann von Leers.